Ačkoliv tradičně obojetný titulek čerstvého alba ARAKAINu svádí k úvaze o tom, že skupina ne úplně přesvědčivý „Labyrint“ strčila někam do šuplíku a stlačením pomyslného „Restartu“ se pokusila o čerstvější pohled na věc, není tomu tak. Přidržíme-li se přirovnání s imaginárními tlačítky, pak by totiž novince daleko spíš seděl název „Continue“, který podstatu věci vystihuje daleko přesněji. Ano, ARAKAIN je ARAKAIN, a s ohledem na to, jak dlouho se drží na špici domácí scény a co všechno dokázal, už prostě zřejmě nemá potřebu cokoliv zásadního měnit. Proto jednoduše pokračuje tam, kde minule skončil, proto nejspíš nedošlo ani na nějaký slyšitelný autorský příspěvek Honzy Toužimského (vzpomínáte, jak slibná byla v tomhle ohledu skladba „Prospektor“?) a proto v člověku „Restart“ vyvolá podobné pocity jako zmiňovaný „Labyrint“, u nějž se kolega Darkmoor posledně zcela správně ptal, jestli je to tak dobře nebo špatně.

Tuhle otázku si totiž na cestě k závěrečnému hodnocení musíme chtě nechtě položit znovu. Je dobře, že ARAKAIN zůstává sám sebou se všemi důsledky z toho plynoucími, nebo by si měl spíše dodat trochu odvahy a vsadit na nějaké to menší či větší osvěžení zajeté rutiny? Osobně tohle řeším tak trochu selským rozumem – nabízí-li aktuální materiál dostatek slušných věcí, pak určitě nemůže být špatně, že kapela setrvala na svém, nabízí-li jich naopak méně než polovinu, pak by to zřejmě chtělo něco málo s tím provést. A jelikož se v tom případě neobejdu ani bez matematiky, docházím nakonec k poněkud překvapivému závěru. Přes celkově jaksi „unavený“ výraz alba, odkazující na slabší formu „Labyrintu“, na něm ve finále nalézám osm více či méně povedených věcí, které (nepočítaje bonusový cover „Maraton“) tvoří jeho nadpoloviční většinu. Takže dobré album?

Snad ano. A protože už zřejmě nemůžu být ještě více nerozhodným a nepřesvědčivým, přecházím raději ke konkrétním čtrnácti položkám novinky, plně respektujícím typické a tradiční vyznění ARAKAINu se vším všudy. Neškodná „Pojď dál“ zcela rezignuje na důležitost přisuzovanou „otvíráku“ a téměř plnohodnotně ji v této úloze nahrazuje až „Prázdno v hlavě“ (i když s naprosto zbytečnou citací „Už ho vezou“ z alba „Farao“). Hned poté přichází první nejdůležitější okamžik alba, skvělá Machova „Paganini“, protkaná skrz naskrz výbornými (nejen melodickými) nápady. Náznak zklamání, který se vám po ní může prohnat přes obličej, je zapříčiněn už téměř tradičním jevem – tímto kouskem totiž končí autorský příspěvek Mirka Macha. Vedoucí opratě tak nadále zůstávají v rukách Jiřího Urbana a Zdeňka Kuba, kteří s nimi slyšitelně nakládají v duchu scénáře alba „Warning!“. Většinovým příspěvkem tak trochu budícím rozpaky (Urban) a naproti tomu čtveřicí skladeb, které desce když už ne jasně vévodí, tak alespoň budují její pevné a zdravé jádro (Kub). V prvním případě (zahrnujícím i obě nejdříve hodnocené skladby) si proto vyjmenujme už jen mistrovsky výpravnou „1492: Dobytí ráje“ s maximálně efektními klávesami a jak ze snu vystřižený další středobod alba „Hvězda“, pro změnu s výjimečným nápadem, svou uhrančivou náladou tak trochu připomínajícím klenot „Ukolébavka“ z alba „Black Jack“. Vše ostatní je opravdu jen arakainovská rutina bez duše, na kterou je snad nejlépe hned vzápětí zapomenout. V druhém zmíněném případě se naopak dostáváme k celému autorovu zastoupení (včetně „Kam bůh se dívá“ a „Lámou“), z nějž v duchu hmatatelně zodpovědného skladatelského přístupu nejvýše vyčnívá poslední vrchol nahrávky „Skrytá kamera“, podtržený originálním thrashovým odérem a nedostižnou melodickou linkou v refrénu, a „Osudnej den“, s přehledem jediná podstatná balada na desce.

Takto jsou tedy rozdány karty „Restartu“ a mě nezbylo než nad nimi (možná déle, než je zdrávo) polemizovat, abych nakonec došel k resumé, které je stejně nevyhnutelné. I s minusovými položkami za znovu kompletně neuřízené texty (a dokud kapela nepochopí, že Aleš Brichta byl v jejím rámci v tomhle směru nenahraditelný, bude tomu tak nejspíš pořád dál) má tohle album ARAKAINu potenciál, který jen o něco málo převyšuje jeho předchůdce. A jestli je to tedy dobře nebo špatně? Hmm. Snad … snad opravdu (stále ještě) dobře.